Borneo je třetí největší ostrov na zemi, který leží přímo na rovníku. Byť je trochu mimo zájem turistických mas, může nabídnout snad vše: jedny z nejstarších deštných pralesů, tropické korálové moře, vysoké hory, nebo také jedny z největších jeskynních systémů světa. Strategická geografická poloha, historická stabilita a krajinná různorodost učinily z tohoto ostrova místo, kde můžete spatřit tolik druhů, jako nikde jinde na světě.

K tomu se jedná o oblast, kde se střetávají kultury z celé tropické Asie, ale zároveň si uchovává i původní etnika, například Ibany, obávané lovce lebek. Bohužel Indonésie, která zabírá velkou část ostrova, je absolutně bezohledná k jakémukoli přírodnímu bohatství, a tak tento ostrov bezohledně „znásilňuje“ a Borneo se dnes stává nejohroženější přírodní lokalitou světa. Naštěstí se o plochu ostrova musí dělit se dvěma dalšími státy, Malajsií a Brunejí. Snad alespoň na jejich území zůstane přírodní bohatství částečně zachováno do budoucna.

Námi navštívená místa Bornea

Stát Sabah

Kinabatangan river

Kinabatangan river v Malajském státě Sabah bylo první místo, které jsme při našem letošním cestování po Malajsii a Indonésii navštívili a hned absolutní nádhera. Je to jedno z mála míst, které člověku může připomenout, jak asi vypadal ostrov Borneo před nějakými 200 lety. Zvířat je zde stále opravdu hodně a je to takové království opic. Dokonce i orangutana jsme viděli. Sloni se bohužel neukázali, ale i tak to bylo super a já byl po dlouhé době s teleobjektivem v ruce zase šťastný jako malé dítě…

Sepilok

To, že jsme viděli divokého orangutana na Kinabatangan River, bylo štěstí. Opravdu obrovské štěstí. Vidět divokého orangutana ve volné přírodě není v dnešní době bohužel vůbec nic obvyklého. Naprostá většina lidí se s orangutany na Borneu setká pouze v záchranných centrech, tak jako my s těmi v Sepiloku. Záchranná centra alespoň v Malajsii (v Indonésii to bude mnohem horší, jako ostatně vše) mají docela slušnou úroveň, je to poměrně velký kus ohraničeného a hlídaného pralesa, kde nikdo nesmí dělat žádné ilegální prasárny (kácet, lovit atp.) a orangutani tam žijí polodivokým, někteří zcela divokým způsobem života. Mimo období “ovocné sezony“, kdy je všude spousta přirozených plodů, je však správci musejí přikrmovat, protože takovou hustotu orangutanů les neuživí. Finance na provoz jsou z turistů, kterých je naštěstí dost. Marná sláva, jak napříč Borneem, tak Sumatrou jsou všechna centra bohužel přeplněna a čekatelů na nový azyl je více než dost. Prales se kvůli palmě olejné bohužel kácí až příliš rychle. Tohle je asi nejtemnější stránka současného Bornea a vůbec současného přístupu člověka k přírodě.

Fotogalerie ze Sabahu

Stát Sarawak

Gunung Mulu

Národní park Gunung Mulu nepochybně jeden z nejlepších národních parků v celé Asii a to jak co se správy parku týče, tak přírodního bohatství. Deštné pralesy jsou zde opravdu neporušené a krajina je úžasná, vysoké skalní stěny skoro jako v Yosemitech k tomu navíc provrtané skrz naskrz vápencovými jeskyněmi. No a noční makrosvět zde doslova bere dech. Tedy u lidí, kteří se bojí pavouků a hmyzu to může platit doslova. Rozhodně však není snadné se sem dostat, jediná možná cesta je vrtulovým letadlem a kvůli nepřízni počasí jsou lety ještě často přerušovány s mezipřistáním na jiném letišti, což byl i náš případ. Ještě těžší je však se kvůli počasí dostat z parku pryč. Náš let zpět do civilizace byl kvůli počasí posunut o celý den, tak jsme alespoň měli o trochu více času na tohle úžasné místo…

Pinnacles

A to nejlepší z Gunung Mulu je skalní formace Pinnacles. Poté, co se člověk dostane do již tak těžko dostupného národního parku Mulu, čeká ho ještě dvouhodinová plavba lodí proti proudu řeky a 10 km pěšky vlhkým pralesem plným pijavic, kdy na zádech máte krosnu s vybavením pro tři lidi, veškerou foto-výbavu a dron. Ivča pro změnu menší batoh a Matěje v nosítku na břiše. Po této procházce se člověk dostane do tábora, odkud je to druhý den již pouhé 2,5 km. Sice pouze 2,5 km na dálku, ale 1 km na výšku, a tak to vlastně není chůze, ale regulérní jednodušší lezení po vápencích ostrých jako žiletky v pralese, kde je vše totálně nasáklé vodou jako houba. Tento výlez není možný bez průvodce a začíná se v 6 hodin ráno. Pokud však do 3 hodin do rána prší, výstup se ruší. Nám přestalo lít ve 2, takže se naštěstí nic nezrušilo, ale o to veselejší mokrý pralesní výstup to byl. Cesta nahoru trvá 6 hodin, když se tam člověk vyškrábe, objeví se na skalní římse 5 x 5 m a to je jediné místo, odkud se tato neuvěřitelná formace dá pozorovat. Člověk zde smí zůstat max. hodinu a musí dolů. Lidi, se kterými jsem lezl, se na vrcholu rozvalili a cpali se sušenkami a energydrinky. Já bohužel (bohudík) celou hodinu pouze létal s dronem, takže jsem si vody ani nelokl, ale stálo to zato! Z terasy člověk vidí jen malou část těchto neuvěřitelných formací, až ze vzduchu se naplno projeví celé kouzlo a rozlehlost oblasti. Pro mě to bylo a asi i navěky bude nejnadpozemštější místo, nad kterým jsem kdy s dronem létal. Kam se nato s..e Grand Canyon. Ruce se mi při řízení klepaly jako by bylo -30 °C, ale ve skutečnosti bylo +30 °C. Dodnes nevím, zda to bylo únavou, dehydratací, nadšením anebo strachy, abych to náhodou ve vzduchu nepos… Pravděpodobně asi vším dohromady. Ten pocit, že je člověk na jednom z nejkouzelnějších míst světa a má na to z celého svého života pouhou hodinu, je prostě odzbrojující. Jen škoda, že tam nemohla být Ivča s Matějem. S dítětem by však takový výstup byl už opravdu obří riziko. Po hodině létání následoval sestup, kdy člověk může jít již tak rychle, jak jen chce. Mě to trvalo nějaké 3,5 hodiny a měl jsem toho po pravdě se vší tou foto-výbavou plné zuby. Ty nejpomalejší to pak měli za dalších 7 hodin a do tábora přišli až při západu slunce. Cesta k tomu místu je zcela šílená, ale stojí to zato. Žádné podobné místo nikde na světe prostě není.

Hlavní město Sarawaku a Ibanové

Kuching, hlavní město malajského státu Sarawak na Borneu, je jedno z míst, kde bych si dokázal představit žít. Město vzhledem působí jako středně velké, hodně čisté a uspořádané evropské město s pohodovými lidmi, z nichž většina mluví anglicky a cizince nepovažují za chodící peněženku, ale spíš za hosta (takové město jsem na Borneu opravdu nečekal). Naprosto úžasné však je, že pouhou půl hodinu cesty autem od tohoto města se prakticky na všechny strany nacházejí úžasné národní parky, a to jak pralesy, tak jeskyně nebo příbřežní mokřady. O těch až příště. Další fajn věcí je, že jak v kosmopolitním Kuchingu, tak v celém Sarawaku, žijí kromě Číňanů, Malajců, Indů, Filipínců a Britů také původní etnika, která zde stále dominují. Nejsympatičtějšími a nejpočetnějšími jsou asi Ibanové (v dřívějších dobách obávaní lovci lebek, kteří jsou na svou historii náležitě hrdí). No a do původních vesniček, kde Ibanové žijí ještě jakž takž z části původním způsobem života, se člověk z Kuchingu také dostane za necelou hodinu cesty. I když již naprostá většina Ibanů vyznává novodobá náboženství (převážně křesťanství), animismus téměř ve všech, v menší či větší míře, přetrvává. A tak se v některých oblastech člověk stále může setkat v dlouhých domech s vystavenými lebkami jejich dávných nepřátel. Dnes zde tyto lebky visí spíše z nostalgie, ale ještě v relativně nedávné historii měly významnou náboženskou a kulturní funkci. V dobách kolonialismu probíhaly samozřejmě snahy o vymýcení zvyku vystavování lebek zabitých nepřátel. Od těchto snah se naplno upustilo v době druhé světové války, kdy v dobách Japonské okupace plné brutality byl tento zvyk opětovně vzkříšen, a tak byli tito lovci lebek v podstatě jedinou komunitou, ze kterých měli Japonci upřímnou hrůzu. V parných a neprostupných lesích Bornea pak s vystrašenými Japonci dokázali Ibanové bojovat velmi efektivně. Po válce tento zvyk vymizel nadobro, takže většina dochovaných lebek patří právě japonským vojákům.

Pokud jde o Matěje, tak ten byl z přátelských a vždy veselých Ibanů upřímně nadšení a oni z něho zrovna tak. Jeho světlé vlásky považovali za učiněný zázrak, a tak si na ně chtěl každý sáhnout, děti i dospělí. Matěj to vnímal jako nějaký pozdrav, tak pro změnu hladil po hlavě on je. My většinou společně cestujeme především za přírodou, ale myslím si, že pro malé dítě je právě ten kontakt s místními lidmi to nejdůležitější, co mu rodič může na cestách dopřát. Díky tomu si dítě odmala zvykne na to, že na různých místech žijí různí lidé, kteří vypadají jinak a mají odlišné zvyky, ale ve skutečnosti vyznávají všichni ty stejné hodnoty jako my ve středu Evropy a je úplně jedno, že místo lustru jim na stropě visí sítěnka plná lidských lebek. Myslím si, že je jedině dobře, když člověk v sobě potlačí hned v mládí (nebo ideálně ani nikdy neobjeví) nesmyslné předsudky či pocity nadřazenosti vůči jiným lidem, a pochopí, že jak dobří lidé, tak blbci žijí všude na světě.

Bako

Tentokrát národní park Bako, sotva 40 km od Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak. Nádherný přímořský park, který je hlavně o mangrovech a tedy i o zvířatech, co sem neodmyslitelně patří, jako jsou lezci (ryby žijící na souši), krabi, opice a prasata. Dále od pobřeží jsou pak deštné lesy na chudém vápencovém podkladu, takže plné masožravých láčkovek.

Gunung gading a Kubah

Poslední z národních parků Bornea, které jsme navštívili, byly Gunung gading a Kubah. Parky hlavně o plazech, žábách a samozřejmě spoustě bezobratlých. Takže něco pro Matěje, který to vše potřeboval prozkoumat. K tomu také největší květ světa patřící po všech směrech ujeté rostlině raflézii. Jako bonus pak v záchranném centru Matang největší samec orangutana na světě jménem Aman. Bohužel žijící v betonovém výběhu. Borneo celkově řadím ve svém pomyslném žebříčku navštívených míst světa hodně vysoko. Popravdě asi i nejvýš. Je to skutečně zcela neuvěřitelný ostrov plný přírodních zázraků od překrásných skalních formací a jeskyň přes dech beroucí pralesy až po jen stěží představitelné druhové bohatství zvířat, a to jak velkých, tak těch malých. K tomu zcela bezpečné cestovaní po Malajských státech Sabah a Sarawak. Borneo je skutečně rájem pro nezávislé cestovatele. Zatím… Je totiž obrovská škoda, že tomuto zázraku planety dávají lidé a hlavně Indonésani tak hrozně na prdel. Mapky vývoje pokryvnosti pralesa hovoří za vše.